Pocházejí z Teplic. Říkají si „radikální balet“. Natáčejí filmy. Pořádají happeningy. Narušují politické mítinky. A hlavně už dvacet let vystupují po klubech, festivalech i hospodách. Divadelně-podvratnou skupinu Vyžvejklá Bambule tvoří v současnosti zhruba deset performerů v čele s Radimem Neuvirtem a Patrikem Linhartem. 
 Není náhodou, že se narozeniny souboru kryjí s existencí svobodného státu. V minulém režimu by se objevili na pódiu maximálně jednou a putovali by za katr nebo do blázince. „Bambulisté“ vystupují většinou nazí. Dělají si legraci z politiků, celebrit, intelektuálů a vůbec ze všeho. Jejich akce končívají všeobecnou destrukcí. A také jakousi duchovní očistou diváků, což není fráze ze zablešených hereckých memoárů ani zbožné přání dnešních pseudomystických „lyrikálů“, nýbrž čirý fakt. Zažil jsem to na vlastní kůži při pražské premiéře jejich pásma Žužu parta je tu hned, v němž se Vyžvejklá Bambule ohlíží za dvaceti lety své a potažmo i naší existence. 

Cožpak mě nepoznáváte?
Do ticha se ozývá temný slovenský song. Rozeznávám v něm ústřední píseň z Tatranských pastorálí, epizody seriálu o majoru Zemanovi. Na pódium vstupuje muž s vizáží Karla Čapka a říká: „Vítejte, svině!“ Na to se začnou baletním krokem vynořovat ze tmy nazí herci vedeni principálem Neuvirtem, jenž sune své tělo po scéně tak majestátně a přirozeně jako opice Moja ve výběhu pražské zoo. Co se stane pak, je neuvěřitelným dvouhodinovým gejzírem gagů, improvizací, nehorázností a bizarní poezie, proti čemuž je vše ostatní jen „nezábava a pitoreskní nudno,“ jak tvrdí po klausovsku sami aktéři.
 „Cožpak mě nepoznáváte? Jsem..,“ začínají obvykle své výstupy členové Vyžvejklé Bambule a bleskurychle se převtělují do lady Diany, Petra Sepéšiho, Jana Zábrany, Tomáše Řepky, velitele ponorky Kursk, Jiřího Pomeje, Jiřího Paroubka, Myšpulína či pošťáka Ondry, aby nás provedli cestou trnitou od sametové revoluce po dnešek. Veškeré dění, vysoké i nízké, filtrují skrze svou fantasmagorickou animální poetiku a takto „zbambulizované“ pak servírují publiku. Od sudeťáckých fricků plavně přeskočí k Josefu Fritzlovi, jenž ve sklepě trýzní chlapce od Aničky Škrlové, který se chvílemi mění v Artíka Ivety Bartošové. V několika minutách tak zkarikují obludno západního světa v jeho nejrůznějších projevech. Realita je najednou tak směšná jako ten hadrový penis zakončený otvírákem na pivo, s nímž zrůdný Fritzl tančí po svém sklepení.

Rána bambulí
Od běžného satirického kabaretu odlišuje Vyžvejklou Bambuli míra anarchie, tělesnosti a hlavně intenzity prožitku. Spíš než divadlo připomíná jejich představení punkový koncert. Během představení herci na pódiu pálí knihy, rozbíjejí přehrávače, stříhají si vlasy, holí chlupy, stříkají po sobě kečupem či jesenkou. Jeviště se posunuje stále hlouběji do hlediště, jak diváci ustupují proudícím tekutinám a létajícím předmětům. Je to spíš rituál než estráda. Zážitková terapie. Léčba šokem. O něčem takovém snil Antonin Artaud ve svém Divadle krutosti. Něco podobného zažívali účastníci dadaistických provokací v Cabaretu Voltaire.
 „Proč to vlastně děláme?“ ptá se jeden člen Vyžvejklé Bambule v románu teplické autorky Svatavy Antošové, která akce radikálního baletu barvitě vylíčila ve svém příběhu o lidské jinakosti. „Protože jsme citliví,“ odpovídá mu v knize kolega. A není tak daleko od pravdy. Pro někoho byl z celého pražského vystoupení divoké „žužu party“ nejsilnější zážitek, když v mezihrách mezi skeči obcházel plachý romský neherec v čepičce s bambulí diváky a každému se dlouze zadíval do očí. Bez pitvoření. Bez gest. Beze slov. To byl underground!

Vyžvejklá Bambule:
Žužu parta je tu hned
Klub U Tvrze, Praha Chodov
15. ledna 2010